Tak zaprvé cesta. Nebýt mé skvělé mapy z roku 1973, tak jsme asi jeli ještě po zavřené nové dálnici. Navigaci si vzala do čipů, že prostě dálnice už dávno funguje. Nefungovala. Teda alespoň ne od hranic, jak tvrdila navigace.
Zadruhé ubytování. Na tomto místě se sluší složit Mrmloňovi Velikému poklona za najití a zarezervování luxusního hostelu, v luxusní části města s luxusní snídaní.
Zatřetí kešky. Škoda mluvit. Mnoho kešek nebylo tam, kde mělo být, a tak jich naše rodinná jednotka moc nenašla.
Začtvrté počasí. Jasně, předpovědi jsme četli, viděli i slyšeli, ale na sněhovou přěháňku jsme prostě psychicky připraveni nebyli.
Zapáté restaurace. Exklusivní. Kam jsme vešli, tam to bylo legendárdní. Dokonce i zapikanki jsme vyzkoušeli.
Zašesté město. Krakowské centrum jsme prochodili křížem, krážem a moc se mi líbilo. Navštívili jsme i nedělní mši na Hlavním náměstí, židovskou čtvrť Kazimierz, hrad Wavel, viděli Floriánovi bránu i Barbakan.
A třešničkou byla Wieliczka. Když Mrmloň přišel s nápadem vidět solné doly, souhlasila jsem, ale v duchu jsem si říkala, že mě to asi nepřekvapí. Jak jsem se mýlila. Byl to fakt zážitek. Vidět 135 metrů pod zemí kostel, reprezentativní prostory pro koncerty a umělá jezera bylo fascinující.