A pak tu jsou ty nevyhody. Bratrske soupereni, tikajici nervy rodicu a ponorka.
Byli jsme hodne na zahrade, mimo vikendy jsme chodili do lesa (o vikendu sem najizdeli prazaci), jezdili v ulici na kole k logopedii a zpet, hodne jedli. Avsak uprimne se tesim, az nejstarsi pujde do skoly, prostredni do skolky a ja budu mit doma zas jen toho nejmladsiho. I kdyz spolu mame posledni rok doma.
A na zacatku karanteny nam vlastne privezli slepice.
Ted zpetne si pamatuju to vycerpani, ale zaroven vdecnost, ze jsme to nikdo nechytnul. I kdyz Samovo roztrzene ucho a nasledne siti v Thomayerce jsme si na zacatku karanteny mohli odpustit.