A pak se mám cítit hrdě, že jsem matka. Poslední dobou dost selhavam, hodně kricim, napominam, vyhrozuji a občas dam i na zadek... Uvítám dobre rady, jak být se svou roli matky spokojená a naplnena...nějak mě ta realita a probdele noce poslednich měsíců do varu nedostávají. Vím, že to jednou skončí a já budu vzpomínat s láskou na to, jak to bylo super, že jsem nespala, jen kvůli rymicce, zoubkum... Ale teď je toho nějak moc...
Jsem vděčná, že máme děti. Opravdu jsem. Ale musím si to rikat, nežiji to.
Omlouvám se za niternejsi příspěvek, ale muselo to ven. Uvnitř už to dělalo neplechu dlouho.